Pokud jedete na dovolenou kvůli pestrosti a chutnosti jídla. Filipíny nejsou ta správná volba!
Já byla doslova v šoku. Tak špatnou kuchyni a téměř absolutní absenci jakéhokoli čerstvého ovoce jsem na žádné jíné dosavadní dovolené nezažila. Filipíny byly opravdu extrém. Často ani po dlouhých výpravách a hledáním v ulicích jsme nebyli úspěšní. Ovoce prostě nebylo. Občas se nám podařilo najít zastrčené tržnice, kde nějaká ta čerstvá zelenina a ovoce bylo, ale ceny byly tak vysoké, že jsme si stejně nikdy nic nekoupili. Naprostou výhrou byly pouliční dřevěné stánky, na kterých občas visely zavěšené banány.
To znamenalo zasycení na pár hodin.
Opravdu si nedělám srandu, na žádné dosavadní dovolené jsem nezhubla tak jako na Filipínách. Banány byly tedy často příslibem zklidnění rozbolavělého žaludku.
Ať jsem hledala jak jsem hledala a zkusila kdeco, jídlo byla zkrátka bída.
Všechny pochutiny byly máčené v octu a jejich specifickém koření, přesolené a mizerné kvality. Hlavně porce odpovídaly poloviční dětské porci v České Republice. Není divu, že když jsem jednou při společném obědovém hodování s pár dalšími turisty, vyslovila větu, že tady nikdy nepřestávám mít hlad, všichni mi do jednoho přitakali.
Evropané, kteří jsou obecně zvyklí na dost sytá jídla tady nabývají dojmu že se místo obědu nadechli vzduchu. A pak taky ten výběr…klasické jídlo třeba s rýží mají jen sporadicky, zato různé grilované žáby a jiné podobné potvory, byly k dostání na každém rohu. Často si také grilovali na ohni různé vnitřnosti, to je pro Filipíny typické.
Pokud jedete na dovolenou kvůli pestrosti a chutnosti jídla. Filipíny nejsou ta správná volba!
Můj kamarád, který se mnou zde cestoval a nutno podotknout, že je daleko méně vybíravý jako já zhruba po třech dnech situaci zhodnotil se slovy ‘to se nedá žrát.’ Kdykoli jsme se ocitli ve větším městě, kde byl dostupný aspoň McDonald, chodil na jídlo tam. Paradoxně fast food podniků bylo po městech i ostrovech rozmístěno hodně, zato kvalitní restaurace nebo stánky s pouličním jídlem byly k vidění doslova sporadicky. Velká města měla pak restaurací a stánků ještě méně než některé malé ostrovy.
Já osobně jsem nepříznivec nezdravé stravy a velmi si užívám gastronomické zážitky celosvětových kuchyní, takže by mě nikdy nenapadlo se v cizí zemi stravovat v McDonaldu. Tady jsem tak činila také, a ráda, protože to bylo jediné místo, kde se člověk aspoň trochu najedl. Specialitou místního McDonaldu byla Coca Cola se šlehačkou…myslím, že to tady užívali místo Gutalaxu.
Projeli jsme ostrovy Coron, El Nido, Puerto Princessa (jedno z těch větších) a paradoxně zrovna tam byl výběr jídla úplně nejžalostnější. Pár dní jsem se snažila intenzivně hledat něco kvalitního a chutného k snědku, čtvrtý den jsem usoudila, že to je opravdu marná snaha a vždy jsem si 3x denně koupila v pouličních stáncích aspoň grilovaný nebo pečený banán v medu. Byla to taková spíše svačinka, ale vzhledem k absenci jakéhokoli “poživatelného jídla“ jsem tím nahradila některé dny i celý oběd. Byly to pro mě opravdu bídné dny plné diskomfortu z hladovění. Zvykla jsem si ale hladovět a už mi to přišlo tak nějak normální. Poprvé jsem se celkem dobře a sytě najedla až na ostrově Siargao.
Ostrov Siargao mě pohladil na duši i na žaludku
V jedné místní restauraci, která mi byla doporučena se podávaly smažené kuřecí kousky v palačinkovém chlebu s koleslavovým salátem. Na první dobrou je ta směsice chutí spíš “nesouhra než souhra’‘ ale když je pořádný hlad každá sonáta, i ta špatně zahraná, nakonec žaludku začne lahodit. A tak začala palačinka s koleslavem lahodit i mně.
Toto jídlo se stalo mým každodenním obědem. Popravdě jsem ani nic jiného nehledala, byla jsem vděčná že jsem po měsíci našla něco co bylo celkem chutné, poměrně levné a zároveň to zasytilo. Myslím, že cena za palačinku se pohybovala okolo 80 kč.
Obědové menu se mi rozšířilo až o mnoho dní později, když jsem se seznámila s dalšími turisty, kteří odmítali skromnost palačinky s koleslavem a chtěli objevovat i jiné místní restaurace. Tady je potřeba dodat, že Siargao má velký počet chutných restaurací. Já osobně jsem byla v oblasti nazývané Pacifico, což byla vlastně malá vesnička, kde se podél asi jednoho kilometru rozprostíralo pár restaurací. Byť, co do kvantity se restaurace daly spočítat na prstech obou rukou, kvalitou se již daly vyrovnat některým evropským restauracím, a hlavně dvě z místních restaurací měly dokonce veganské menu.
Rýže na kari
