Svou práci miluji, ale je něco co miluji ještě víc!
Před nedávnem jsem zde psala článek o tom jak miluji svou práci a je mi vším. A to je bez hlubšího zamyšlení VELKÁ PRAVDA. Nechám – li však myšlenky volně plynout, začíná to být pravda jen částečná. A díky za to, že to tak je.
LPÍM.
Lpím na tom získat práci v další VIP rodině a prožít ještě ty tolik nevšední momenty, které jsou běžné populaci odepřeny. Očekávám ty WAU zážitky a zavírám dobrovolně oči před vším, co se děje kolem mě.
Kdysi jsem do tohoto světa otevřela dveře, poznala jsem co je za nimi, a nyní je mám prostě jen tak přibouchnout s tím vědomím, že už se ta příležitost dostat se za ně nikdy neobjeví? Kdo tohle dokáže?
Nevím. Ale…
Jsou tací, a já doufám, že se brzy budu řadit mezi ně. A to čistě ze sobeckého důvodu, protože nechci litovat, litovat toho co jsem kvůli iluzi, co mi tenhle typ života může dát, zapomněla na to, co mi každodenně bere. Žít svůj osobní život naplněně a plnohodnotně. Žít ho podle sebe.
Už několik let podřizuji svůj život čekání. Den za dnem čekám, jestli to bude právě DNES, kdy se mi ozve jedna z těch mnoha agentur, pod které jsem se za ty roky zaregistrovala, a které mi výměnou za registraci, přislíbily brzkou pracovní pozici. Na tom začátku, kdy jsem se vrhla tímto směrem jsem však neměla tušení, jak náročné roky života plného úsilí a neustálého sebemrskání, mě čekají.
Když nabídky zrovna nechodí jsem na dně a život mi doslova prokluzuje mezi prsty, protože pod mírou stresu a frustrace, jež na mě skrz můj pracovní neúspěch doléhají, nejsem schopna vnímat každodenní život. On se nějak děje, ale většinou kolem mě opravdu prochází bez povšimnutí.
Já tou dobu nadechuji spíše než vydechuji, a doufám. Doufám v zázrak.
Když nabídky chodí, vystupuje do popředí můj VNITŘNÍ ANALYTIK…
Čekala jsem tak dlouho a teď mi přišlo zrovna tohle? A v tomto státě? A pro takovou rodinu? To asi nebude vhodná pozice pro mě, co když někde za rohem čeká daleko lepší příležitost?
A tak analyzuji tak dlouho, až nakonec zase odmítám a končím s prázdnýma rukama a další promarněnou šancí.
Den za dnem, rok po roce, se nic nemění. Až teď…teď, kdy si začínám uvědomovat, že nejsem nesmrtelná a mám jenom jeden život. JEDNU PŘÍLEŽITOST.
Nemám čas!
Kdybych bažila po životě v luxusu a na cestách více než toužím po vlastní rodině, pak bych měla moře času a zbytek života na jeho přeplavání.
Ale nemám. Já už doplouvám na konkrétní ostrov, který nese v názvu motto: POSLEDNÍ ŠANCE a ztotožňuji se s vidinou se zde naučit žít.
Nevím jak se mi to bez všech těch pozlátek, na které jsem si za ty roky zvykla, podaří, ale chci se o to aspoň pokusit, protože nic na světě nemůže přebít tu možnost a chtíč mít své dítě. Aspoň pro mě ne. A opět se mi chce říct: “Díky za to!“
Občas se zahledím jen tak do éteru a vnímám energii svého budoucího dítěte. Je tady se mnou. Už dlouho. Čeká na přizvání do pozemského života, na přizvání proměnit ve mně tu nejdůležitější roli na světě – stát se matkou.
Vnímám jej a také čekám, na správný čas, správné místo, správnou konstelaci všeho a ničeho…na vnitřní rozhodnutí, že teď je to správně.
Snad už brzy.
