Má, doslova fascinace dětmi, se datuje daleko do mého mládí. V patnácti letech jsem si vysnila panenku baby born, která byla tehdy v popředí všech dětských katalogů. Mé vrstevnice toužily po šminkách a řasenkách, a já toužila po oné ‘’vytuněné panence.’’
Dostala jsem ji přesně na své patnácté narozeniny, a nemohla jsem být šťastnější.
Za mého ranného děství takové panenky ještě nebyly, a tak skrz svou touhu si ještě chvíli hrát a panenky si dosytosti užít, jsem se trochu ve svém vývoji zpozdila. A jisté zpoždění vnímám doteď, kdy už se bohužel pohybuji v jiných věkových číslech. Holt, každý máme jiné životní tempo a to mé je trochu pozvolnější, zato často v mnohém extrémnější a intenzivnější.
Chce se mi říci, že ta svého času možná až posedlost hrát si s panenkami, souvisela jen obecně s láskou k dětem…nebo se v to nasměrovala o pár let později. Od první chvíle, kdy jsem díky praxe porodní asistentky, měla příležitost poprvé držet pár hodin starého novorozence, jsem věděla “jak na to’‘ Nikdy jsem nepocítila ani zlomek zaváhání, prostě to ve mně bylo. Na praxi jsem si osahala základní péči o novopečené miminko, a později to dotáhla ještě mnohem dále, když jsem se začala komplexně se vším všudy, dnem i nocí, starat o novorozence v rodinách.
Mnou asistovaný porod dvojčat v Ugandě
Až se z té lásky stala má práce. Pociťuji velkou vděčnost za to, že jsem se mohla ukotvit vtom, co mi v životě dávalo největší smysl. Ba ještě víc. Podařilo se mi propojit lásku k dětem se stejně velkou láskou k cestování. Dělám obojí, a v rámci své práce. Kdyby mi v těch patnácti letech někdo řekl, že to bude má životní cesta, a že vůbec něco takového jde. Dost určitě bych mu nevěřila! Ale jde, ono jde totiž úplně všechno, co si vysníme, a v čem máme dostatek vůle pokračovat tak dlouho dokud nedojdeme do očekávaného cíle.
