Nemám chuť mluvit, vysvětlovat nebo se snad dokonce přít…
Cítím se slabá.
Přiznání, které bolí stejně intenzivně jako onen samotný prožitek.
Dovoluji si to však. Dovoluji si trpět, protože utrpení je nedílnou součástí života. Někdy vlastně spíše jeho podstatnou součástí. S každým dalším nádechem přijímám víc z té bodavé bolesti, která mě objímá tak intenzivně, že sotva ještě slyším svůj již tak mělký dech. Neopouští mě však, statečně se mě snaží udržet při životě, i když si nejsem jistá, že po tom nějak zvlášť toužím.
Odjakživa jsem cítila, že tu na tom světě nejsem správně.
Skoro jako bych se tady ocitla omylem. A asi taky jo. Chybí mi ta základní pozemská esence, která člověku umožňuje žít naplněný život a zapadnout. Svého času jsem se o to asi i snažila, ale teď už ne.
Je to jako používat cukr a tvářit se že je to sůl, v konečném důsledku se to prostě nedá jíst.
A že si člověk kolikrát navaří víc než je schopen nakonec sníst.
Já jsem si svou největší porci navařila již před lety a její zbytky dojídám doteď.
Holá skutečnost, že mi je špatně po každém jídle a já přesto neznám pojmenování pro svou diagnózu je dost krutá sama o sobě, ale přidaná hodnota v podobě bezohlednosti a nepochopení ostatních, tomu ještě přidává na intenzitě. Ano, byla jsem to já, která jsem kdysi zoufale klepala u dveří všech možných specializovaných klinik a prosila o pomoc. Léta jsem věřila, že se najde aspoň jeden jediný doktor, který bude mít pro mé utrpení odpověď v konkrétní diagnóze a já budu zase volná. Byla bych za to dala cokoli, snad bych si ukrojila i pár dní z délky svého života, výměnou za kvalitnější dny bez bolesti. Prostě jen za možnost ze sebe setřást ty každodenní urputné stavy, které člověku mění prožívanou realitu přímo před očima. Čekám už 17 let a ještě se to nestalo.
Když padám, tak jedině volným pádem, je to rychlé a výsledek je nejistý.
Je to jako ztrácet se v prostoru a nevědět, kde je jeho konec. V té chvíli už není čeho se zachytit, kam dál jít…zbývá jen čekat než to zase přejde. Nejhorší je na tom ten pocit ztráty sebe sama, jakožto i veškeré dosavadní identity. Najednou není nic. Prázdno a hluboké propady na dno. Brodím se těmi nánosy bahna pod kterými mi tak neúprosně těžknou nohy, až už nemůžu jít ani o jediný krok dál.
A tak stojím.
Odevzdávám se svému momentálnímu stavu, a odevzdám se i tomu, který bude ještě následovat. Ať se stane cokoli jsem s tím v přijetí. Nemusím se už o nic snažit, předstírat, oblékat si donekonečna masku té silné, protože ve skutečnosti nejsem. A kdo by taky byl, v době kdy je jeho tělo napadeno jedem z venčí a bojuje z posledních sil o holý život.
Prozření a návrat zpět.
Probouzím se na tvrdé zemi a zrázu si uvědomuji její chlad. Vrátily se mi smysly. Další ataka je tedy za mnou a já se vracím zpět do života. Na jak dlouho? Sama nevím. Kdy přijde další? Pravděpodobně zítra, možná dokonce ještě dnes, kdybych nad tím ale takto přemýšlela, musela bych na té zemi rovnou zůstat ležet.
Já se pro tentokrát rozhodla jít dál. Nevím kolikrát budu mít sílu ještě vstát a pokračovat, ale snad mi ta pevná vůle nějakou dobu ještě vydrží. Denně se rozhoduji co si dám do úst, protože od toho se pak odvíjí kvalita mého dne a míra bolesti, kterou si pak procházím. Vím, zní to jako sci-fi a občas si sama myslím, že i je. Pro mě je to však hlavně tvrdá, každodenní realita.
Někdy když je můj stav velmi nestabilní, volím raději menší zlo a na den, dva, přestanu zcela jíst nebo jím úplně minimálně, aby se tělo zresetovalo a zas bylo v rámci možností schopno fungovat. Vlastně takový půst, až na to, že já ho podstupuji nedobrovolně a jsem toho času v bolestech a velmi špatném psychickém stavu. A příčina? Asi přemíra histaminu. Zřejmě to bude jedna z mých diagnóz, nicméně to je opravdu jen jeden nepatrný puclík v té skládačce, která má stovky kousků a které jsou zatím nenalezeny. Je to bezesporu ubíjející a vidina zlepšení je v nedohlednu. I přesto však vždy když znova naberu síly, věřím…věřím v zázrak, že jednoho dne se dočkám vysvobození.
