Jako mnoho jiných přede mnou, stejně tak i já jsem se na konci školní docházky rozhodovala jakou střední školu zvolit. A popravdě jsem neměla tušení. Vlastně nutno nahlas přiznat, že jsem v té době ani nechápala jak zásadní rozhodnutí pro svůj život dělám. Střední Pedagogickou školu mi vybrala máma a zdálo se, že to byla docela dobrá volba. Měla jsem skvělý projev, žádnou trému, uměla jsem mluvit před lidmi a na veřejnosti jsem byla doslova jako ryba ve vodě. Něco zásadního tomu ale chybělo. Nebylo tam pro mě “to ono’‘ životní poslání.
Někdy zkrátka nestačí mít pro určitou oblast vlohy a na základě toho se rozhodnout o své profesní dráze. A jak tomu už tak bývá většina středoškoláků již ví kam se vydat po střední, já to pro změnu opět nevěděla.
Bylo to období, kdy důsledek dětství a výchovy vzal za své a já si velmi málo věřila, na to abych si stanovila vhodné profesní cíle ve svém životě. Možná skoro v rámci zdánlivého kompromisu jsem se nakonec rozhodla pro soukromou školu v oboru – Podnikání.
Absurdní samozřejmě. Nic mi nebylo vzdálenější než ekonomika, na které bylo celé toto studium postaveno. Školu jsem ale kupodivu vystudovala a dokonce jsem státnicovala se samými A. Neklepu si ale v tomto případě na rameno, spíše přiznávám, že štěstí a náhoda mě doprovázely a křečovitě se mě držely, a to především v můj státnicový den.
Vytáhla jsem si otázku číslo 1, což bylo asi to kouzlo, které stálo za mým tak naoko vědomým projevem. Profesoři si slastně mnuli ruce, jakého to nadaného studenta dovedli na začátek nové profesní éry, a já jsem si utírala upocené čelo, a doufala, že tahle nemalá dávka improvizace, s jakouž jsem odpovídala dnes na dané téma, je zároveň tím posledním, co ještě musím kdy k tomu oboru předstírat.
Ze studia mi v hlavě zůstala mlhavá vzpomínka na název oboru, a tím pádem samozřejmě právem zasloužený titul bakalář. Bez sebemenšího přehánění, toť vše.
Až ta třetí karta v pořadí byla ta šťastná. Tuhle školu jsem si vybrala sama, a je otázkou zda vlastně v tomhle případě zasáhl osud či zda to byla jedna velká náhoda.
Bloumala jsem si tak životem, vcelku spokojená.
Jednoho jarního dne mě přijela navštívit kamarádka, a tak mezi řeči se zmínila, že se teď rozmáhají školky zaměřené na anglický jazyk, a jestli mě nenapadlo se o nějakou podobnou pozici ucházet. Nenapadlo.
Nicméně jsem si teda řekla že do jedné školky zkusím napsat žádost. Popravdě jsem o místo moc nestála, a bylo to znát i v mém inzerátu. Majitelka školky to však vyhodnotila zcela opačně, a byť dostávala tisíce zoufalých žádostí denně, zaujal ji ten nejvíc lhostejný. Můj.
A tak jsem se ocitla v opavské školce jako učitelka anglického jazyka. To je ale v celém příběhu nepodstatná informace, důležité je jen to, že jsem se s majitelkou školky zkamarádila, a že byla v té době těhotná. Všímala jsem si, jak si téměř neustále hladí své kulaté břicho a povídá si se svým tehdy nenarozeným dítětem. Fascinovalo mě to napojení, které mezi nimi vznikalo. Fascinovalo mě také celé téma ohledně těhotenství a porodů.
Začala jsem lačnit po informacích tohoto typu. Až jsem objevila, že existuje škola Porodní asistence, kde je nejen možné získat všechny znalosti ohledně tohoto oboru, ale zároveň se stát kvalifikovanou porodní asistentkou a porody přímo vést. Přihlásila jsem se, a byla přijata.
A tak konečně započala má životní cesta k mé vlastně mezi – profesi, díky které jsem se pak odrazila do sfér, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. (Mimochodem majitelce školky, která se stala mou dlouholetou kamarádkou, jsem pak v budoucnosti odasistovala její další dva porody. Tak nějak jsem tím sfoukla ten pomyslný dluh za její prvotní inspiraci a navedení na tuto životní cestu).
