Přednášky jsem měla od časného rána do pozdního večera a většinou tomu tak bylo každý všední den. Velkou výhodou ale bylo, že mě daná témata velmi bavila. Diskutovala jsem s profesory, pitvala se v rozporuplných tézích, a maximálně si užívala čas studií. Ostatní studenti už však méně. Převážná většina z nich mě neměla ráda, protože čím víc mě studium bavilo, tím méně očividně bavilo je, a nedočkavě očekávali konec hodiny. Já jsem ale svými věčnými dotazy přednášky pravidelně prodlužovala.
Dneska bych řekla, že studium porodní asistence patřilo mezi jedny z nejlepších let mého života. Hledala jsem posléze navazující studium, které by mi nabídlo ještě rozšíření již nabytých znalostí a další možnost studia, ale bohužel už jsem nic, co by mi pro můj další vývoj dávalo smysl, nenašla. Skončila jsem tedy v kapse s dalším titulem bakaláře.
Tady v tomto místě by bylo vhodné dodat, že jsem v teorii opravdu excelovala a mnozí profesoři se pozastavovali nad výši mé inteligence. Byly dny, kdy jsem odcházela z přednášky a domnívala jsem se, že mé ego proroste stropem. Porodní asistence je však obor, který do stejné míry jako se zaměřuje na znalosti, se také zaměřuje na dovednosti, tedy praxi. A to bylo pro mě bezpochyby za trest.
Praktičnost mi prostě nebyla dána do vínku, a povinná praxe v nemocnicích mi tuto skutečnost denně připomínala. O konkrétních konfrontacích s mou nepraktičností v nemocničním prostředí bude zmínka v dalších článcích. Nyní stačí zmínit jen to, že díky své predispozici k malérům jsem nakonec byla vždy vyhozena z každého pracoviště ještě ve zkušební době. Na konci, v té cílové destinaci se to stalo pro mě vlastně benefitem, ale v průběhu toho šplhání nahoru to byly občas kruté chvilky, plné zoufalství a pocitů neporozumění, kdy jsem nezřídka cítila, že je celý svět proti mně.
A možná tomu tak i bylo.
Krom konfrontace s tvrdou realitou, která mě každodenně ubezpečovala, že nemám na práci porodní asistence vlohy, jsem se mimo jiné zamýšlela nad tím jak docílit užšího kontaktu s malými dětmi. Ideálně přímo novorozenci. Věděla jsem, že to by mě naplňovalo ze všeho nejvíce. Péče o ženu, a různé jiné předporodní a poporodní zákroky, které spadaly do kompetence zdravotní sestry mě nezaujaly. (Jinak tomu pak bylo v Africe, kde jsem se později ocitla jako dobrovolná zdravotní sestra, a kde jsem povýšila doslova do role lékaře, kdy jsem dělala úkony jako resuscitace novorozenců, šití po porodech, po amputaci palce, obřízky, císařské řezy, a jiné. Více si přečtete na blogu https://stellakonstantinos.cz/blog/)
Novorozenecké oddělení bylo mým představám asi nejblíž, ale i tam byl kontakt s novorozenci v podstatě minimální. Jednalo se o základní, stále se opakující úkony o čerstvě narozeného novorozence, který téměř vždy s odstupem pár dní odcházel do domácí péče. Byla to pořád ta stereoytypní práce, která mě ubíjela. Rostoucí nespokojenost a absence stálého pracovního poměru, mě tedy nutila hledat dál. Ze začátku jsem hledala hodně zeširoka, neměla jsem ponětí kde vlastně zacílit. Zkoušela jsem různé cesty, a protože už jsem tou dobou lehce ovládala anglický jazyk, začala jsem hledat i na zahraničním trhu.
Jednou když jsem zase brouzdala internetem a snažila se zacílit na svůj pracovní cíl, na mě vyskočila nabídka inzerující pozici zdravotní sestry u novorozence, ale namísto v nemocnici, se jednalo o péči přímo v rodině.
V podstatě šlo o chůvu, která měla ale navíc zdravotní vzdělání a zprostředkovávala tak v rodině nejen samotnou péči o dítě, ale zároveň poskytovala rady a postupy potřebné v péči o dítě a matku v prvních měsících po porodu. Pozice byly finančně ohodnocene někde mezi 200 až 300 tisíci měsíčně. To pro mě tehdy byl úplný finanční sen! Sama sobě jsem slíbila, že udělám všechno proto, aby toto byla jednou moje kariérní dráha. Samozřejmě jsem ani v nejmenším netušila, jak těžká a trnitá cesta to bude.
