Velký životní krok
Zcela určitě.
I když bych to spíše popsala jako takovou zásadní, životní transformací. Je to vcelku jednoduché.
Ráno otevřete oči a víte, VY TO PROSTĚ VÍTE, že právě od tohoto momentu už nic nebude jako doposud. Zatnete pěsti, a intenzivně si přejete, abyste si tímto jednoduchým gestem zaručili štěstí pro právě přicházející dny, o kterých správně tušíte, že nebudou těmi nejsnadnějšími.
Ale já se rozhodla. Rozhodla jsem se radikálně změnit svůj život.
Vystudovala jsem porodní asistenci na to abych tuhle práci dělala všeho všudy asi tři měsíce za celý svůj život, vypracovala jsem se kariérně na nejvyšší hodnost profese chůvy, abych si to párkrát zkusila a byla životními okolnostmi donucena s tím doslova ,,praštit,, což v počáteční fázi tohoto uvědomění,…skoro praštilo se mnou.
A abych netroškařila, protože to já ani neumím, studuji ještě psychologii v anglickém jazyce, a už teď tuším, že než že své dovednosti uplatním v daném oboru, spíše ochráním svůj mozek před možnými degenerativními změnami typu Alzheimer a podobně. Ochrana odpovídá asi zhruba půl milionu, který za studium platím, a to se rozhodně vyplatí.
Netvrdím, že je nutně špatně se odchýlit od vyšlapané cesty a zkusit nový směr, ale moje ambice poněkud předčily i mé vlastní představy. Někdo tomu říká ‚,tah na branku‘‘ někdo ,,čiré šílenství’‘ zkrátka a dobře jsem se rozhodla podnikat. Ale ne sama, a ne v Česku. A už vůbec ne v něčem, co by většina populace ohodnotila za STANDARNÍ.
A jak mě myšlenka podnikání vlastně napadla?
To je poměrně dlouhý příběh. 4. ledna, letošního roku 2025 jsem skrze pár prolínajících se náhod, poznala Jirku…muže, o kterém jsem si celé tři týdny a ještě vlastně i kousek déle myslela, že bude můj životní partner.
Snažili jsme se oba aby tomu tak bylo…ty tři týdny a ještě ten kousek, a pak jsme se tak nějak snažit přestali. Oba. Nicméně v době, kdy jsme ještě společnému partnerství věřili, jsme si na měsíc naplánovali zahraniční dovolenou.
Jo, přesně tak. Dovolená byl můj nápad a zároveň i má podmínka. Přece se nemůžeme poznat nikde líp než při společném cestování. Jirka souhlasil. Když zohledním skutečnost, jak moc nenávidí létání a asi obecně cokoli, co není ve vzdálenosti do 10 metrů od jeho prostranství, musím si projednou zase poklepat na rameno a pokorně uznat, že mám na něj beze sporu značný vliv.
Technická poznámka, a to fakt dokonce souhlasil dobrovolně.
Cesta na Zanzibar a do Keni
Po dlouhých úvahách, jsme vybrali Zanzibar a Keňu. Ani na jednom z těchto míst jsem nebyla, a tak se mi to jevilo jako celkem fajn plán. Navíc mým dlouhodobým přáním bylo shlédnout Safari, což bylo přesně Top atrakcí v Keni.
Nevím, jestli se mám úplně rozepisovat o tom, že do Keni jsme sice nakonec dorazili, nikoli však ve zdraví, a Safari jsme, pokud nepočítám stádo zeber, NEVIDĚLI.
Vlastně doslova, co jsem se poprvé nadechla vzduchu Afriky, začala jsem kašlat a byť jsem nenechala nic náhodě a preventivně užila sirup na kašel, můj stav se hodinu od hodinu zhoršoval. Hned na druhý den jsme měli domluvené a zaplacené Safari. Tak přece nevyhodíme peníze jen tak z okna, že…byla má úvaha toho rána. Jedeme. Nasedli jsme do polorozpadlého terenního auta, které už od pohledu vypadalo víc nefunkčně než funkčně, ale zdá se, že v Africe si s takovými detaily nelámou hlavu. A to jsem v té chvíli jen pramálo věděla jaká cesta nás čeká. Že to bylo naprosto ,,Šílené’’ považuji za nedostatečně vystižné popsání situace. Džeep se vytrvale třásl celých šest hodin cesty do pralesa. Místní silnice byly vymleté vodou, takže jsme určitými úseky projížděly potůčky i většími řekami, a v několika místech, chyběla cesta úplně nebo byla natolik rozbahněná, že jsme mnohokrát neunikli uvíznutí. Nevěřila jsem vlastním smyslům, toho dne po příjezdu do místního tábora jsem byla naklepaná líp jak smažený řízek.
